Poslední růže

Obdiv můj už se v mlze ztratil,
a poupě mé lásky odvál čas.
Už bych nechtěla aby se vrátil,
ten hořký cit, který hnízdí v nás.

Mezi námi jsou místa prázdná,
a nic už je zaplnit nedokáže.
Ani žádná vzpomínka šťastná,
nezabrání, utírat slzy do polštáře.

Byl jako vítr chvilkou foukal,
jindy laskal příjemně vlasy.
Občas se smutně koukal,
ale kde jsou teď ty časy...

Byl jako slunce neustále zářící,
které již nikdy nezajde víc.
Jeho laskavost do nebe plačící,
která vždy vyšla všem vstříc.

A tak stejně jako vítr přestane vát,
i slunce každý den zapadne,
a oddaný pes se začne pána bát,
nakonec i poslední růže uvadne.

A tak i já ztratila cestu k tobě,
už však hledat ji nechci víc.
Šrámy ponesu si navždy v sobě.
A už ani nechci ti nic říct.

Nejsem lhář abych ti tvrdila,
že chovám k tobě silný cit.
Lásky jsem rychle pozbyla,
a tak mne radši nech být...