O dnech, co se mi zdály

Rozkvétat slova a navonět řeč
Umíš tak sladce, ach sladce hladit,
Umíš i slabik pár do zlata vsadit,
Omámit lehce a rozesmát křeč...

Co jedu ve víně, ve lži jsem hltal,
Co planých citů,
Co ostrých břitů,
Co střepů ostrých jsem polykal...

Kde jsou tvá slova
A kde je tvá láska?
Kde je tvá laskavost pro mne?
Kde jsou tvé polibky drobné,
Po slzách mých v koutku oka pálí hořká vráska...

Nejsou, není, nebylo jich!
Zapomeň na hry, jsi dál děckem v duši...
Zapomeň na lásku, jen málo o ní tušíš...
Není pro tebe, nech spát ji jak hřích...

Teď... Když čas plyne, zmoudřel jsem snad?
Že ani cit bříška prstu neokusí šíji?
Že motýl smí proklouznout, jako den co míjí?
Nebo stojím přikován u domovních vrat...