Otazník, vykřičník a ticho
Otazník, vykřičník a ticho
V hysterickém šepotu křičím,
odpovědi na nikdy nepoložené otázky.
Je mi z nás zle.
Otazník, vykřičník a ticho bez lásky.
Zpíváme spolu,
neexistující dialogy.
Padáme dolů,
jen hlučný monology.
Spolu tu jsme
a vlastně vůbec ne.
Žaluji sloce,
že konec už jde.
Otazník, vykřičník a tečka.
Ona, on a zármutky.
Zpívej mi refrén o nás dvou,
co vše, změnilo se navždycky.
Komentáře (8)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk08.07.2019 12:41:15 šerý
To věčné mísení mužských a ženských barev. Je odvěkým problémem do výsledných kalných barev.
Je to (svým způsobem) věčná a nekončící výpověď o touze porozumění.
08.07.2019 10:52:09 uživatel smazán
Jani ty "hlučný monology" je docela charakteristické. Jako když opilec v krčmě zařve: život je na prd! A dělá to periodicky, jakmile na chvíli přijde k sobě. No to se ví že to ostatní moc nebaví. Mně se líbila ta tvá básnička o naději, byla taky trochu protestní, temná, ale přece o něčem. (se domnívám že jsi Jana nebo nějaké jiné jméno?)
08.07.2019 11:39:56 J.Karasová
Je to o pohledu nejen na poezii, ale i na život...Já se v krčmě občas i ráda pobavím, někoho holt odpudí...To je riziko těch chutných moků:-)
