Hry osudu...

Zhasínám světlo už chtěla bych spát,
nechat si o tobě krásný sen zdát.
Zavírám knížku, stránky už nechci číst,
tolik krásných slov bych chtěla ti říct.
Slova plná něhy, láska je protkala,
bylo mě jen polovic, než jsem tě potkala.

Chtěla bych ti pošeptat pár slůvek něžných,
že učinil si svátek ze všech dnů všedních.
Každý den s tvým úsměvem je hned snazší,
není na světě nic, co bylo by mi dražší.
S myšlenkou na tebe vstávám i usínám,
chvíle bez tebe tiše já proklínám.

Proč nemůžeme cestovat časem,
nechat se ukolébat tvým jemným hlasem.
Chci abys věděl, co pro mě znamenáš,
jak krásný jsi, když vedle mne usínáš.
Tiše pozorovat pohled tvůj nevinný,
vždyť ty jsi pro mě teď na světě jediný.

Už pár týdnu uběhlo od prvního setkání,
všechno je tak krásné, necítím zklamání.
I když jsem mladší o několik roků,
a nachodila jsem v životě ještě málo kroků,
může se stát, že osud jinou hru bude hrát,
než že by chtěl naší lásce štěstí přát.

Tvé modré oči vedou mě v šeru světa,
něžná jsou slova z tvých rtů i každá věta.
Až přestanu dýchat a moje tělo zvadne,
až poslední lístek ze stromu na zem spadne,
Pak sklop svůj zrak k zemi a tiše vzpomínej,
květinu z šeříků na hrob můj z lásky dej.