Jediný den...

Stýská, tak moc se mi stýská,
je bouřka, z nebe se blýská.
Kapky tříští se o vyschlou zem,
pocit, že spolu být nemůžem.

Bolí to a je mi teskno z toho,
vždyť zase nechci tolik, mnoho.
Jen jediný tvůj pohled, pohlazení,
na tom nic špatného přece není.

Jediný tvůj polibek na horké rty,
nevím, proč ze všech, jsi to právě Ty.
Proč mi osud našel právě Tebe,
stejné, jak ptát se, proč modré je nebe.

Dny bez tebe nekonečnem jsou,
netuším, kam kroky mé jdou.
Jsem jako slepec, který nezná směr,
jít na jih, západ, nebo na sever.

Šla bych tam, kde bylo by nám krásně,
kde oko nad krajinou žasne.
Být tam s tebou, splnil by se sen,
držet tě za ruku, prožít jeden den.

Jeden den, co za deset vydá,
proč noc a den se dokola střídá.
Umět tak porozumět srdci,
proč láska ho svírá ve své moci.

Ztraceni oba byli bychom v ráji,
oddáni touze v březovém háji.
Tolik toužím, aby splnil se sen,
prožít jsme mohli jediný den.