Touha...

Srdce mi buší, dech volá na poplach,
ty u mě nejsi a já mám o tě strach.
Kam poděl se ten žár, který plane ti z očí,
ta tam je blouznění, co se mi hlavou točí.

Až budeš se ukládat ke spánku,
já budu mít pro tebe slov krásných na stránku.
Dýchej mi do vlasů, tiskni mě k sobě,
mé zhýralé myšlenky patří jen tobě.
Cestuj mi po těle bez mapy a bez kompasu,
od shora dolů, křížem krážem,
přes holý krk, měkká ňadra až k mému pasu.

Koupej se ve vláze mé ženskosti,
zapomeň na svět, na všechny starosti.
Vemlouvavost tvého hlasu a síla pohledu,
omlouvám se ti, nejsem básník, lépe to nesvedu.

Nadechni se plnými doušky,
osud nám přichystal nesnadné zkoušky.
Zkoušet nás bude z rozkoše a touhy,
z dychtivosti našich těl,
Oči zvedám k obloze a ptám se ho,
co přichystal nám za úděl.
Proč drásá naše smysly a mučí naše duše,
on odpověděl by snad, ale jen nepřesně a suše.

Vidím tvé vláčné tělo v zrcadle odrazu,
proč nenechá ukojit naše touhy.
Proč malíř namísto obrazu,
dnes maluje jen čáry a šmouhy.

Naše mysl je znavená surovostí bytí,
škrtni sirkou a plamen ve mně chytí.
Žár v tvých očí sálá a plane,
nenech se zmást, on neříká ti pane.
Tvůj horký dech rozžhaví tělo mé doběla,
co po nás zůstane? jen hrstka popela...