Zkřížil mi cestu...

Znám jednu pohádku, chceš, budu ti vyprávět,
jak jeden muž mi změnil celý svět.
On vstoupil mi do života, ani nechtěl snad,
v žár a touhu změnil uvnitř mne chlad.
Teď každý den čekám na rozbřesk ranní,
na chvíle s ním, na doteky dlaní.
Usínám s pocitem, že je tady se mnou,
vždyť nejkrásnější chvíle, jsou ty ve dvou.

Ten muž mi ukázal, že stojí za to žít,
každý stále vpřed musíme přímo jít.
Nemá cenu stát se svěšenou hlavou,
žárem a touhou moje oči planou.
Podívat se k nebesům, nadechnout se,
v přívalu rozkoše utopit se.
Nepátrat a netonout v minulosti,
krásných dnů nám zbývá ještě dosti.

Poznala jsem muže, pro něj moje srdce bije,
s rozumem jsem v koncích, snad mě to nezabije.
Ten muž mi ukázal, jak krásná mohou být rána,
když do jeho snů jsem noc, co noc zvána.
Zprvu bránilo se srdce i hlava, rozum vítězil,
do chvíle té, kdy v očích svých, mě uvěznil.
Propadla jsem peklu, dávno už to vím,
i přesto jen o něm, já každou noc sním.

Neznáš ho náhodou, není to známý?
má oči, kterými mě k sobě mámí.
V těch očích, jak v moři, vidím až na dno,
ztrácím se v nich, ráda a snadno.
Jeho ústa , tak vláčná a měkká na dotek,
zaženou každý splín, v duši zármutek.
Jen zavřít oči a přiblížit se stačí,
žár v jeho očích, touhu a chtíč zračí.

Nemám strach, už dobře ho znám,
tělo své i srdce mu s radostí dám.
Ublížit mi nechce, to já dobře vím,
po jeho těle toužím, po rtech hladovím.
Jeho duše už dávno splynula s mojí,
kdy přijde chvíle, těla se znovu spojí.
Chvílemi smutek cítím uvnitř sebe,
bodá mě samota a dýky beznaděje.

V myšlenkách svých rozpolceně bloudím,
proč za hříchy se předčasně soudím.
Zhynout bych snad měla, protože miluji,
jeho jméno na papír, v srdci si maluji.
Vždyť já to nechtěla, život mi stačil,
kdyby se na mě alespoň mračil.
Ne, on úsměvem nešetří, hladí mi vlásky,
půjdeme v širý kraj pro špetku lásky.