Všechny city ze mě
nemohou být kdekoliv
Chtěly jít lehkou cestou šťastných
jak my dva
Chtěla jsi je zpívat
Chtěl jsem být živ
A co nás rozevlálo
spočívá
u sněženkových šatů v kopřivách
-
ze slz jiskřil mokrý loňský sníh
Pomalu se vyměnil
za ozón modrých básní
Léčila se i nachlazení srdce
když lihoví krotitelé trnů krásných
svým laskavým
dryákem z bezinek
říkaly mi zhasni...
je to mrtvé království
divný sen
nemohu být …
v něm
moje duše popelem
ve sněhové spleti zimních žen
v jedinečnost rozplývá se
v bezovém či podobném si čase
siných srdcechtivých těl
Bohužel...
říkaly mi zhasni
je to mrtvé království
divný sen
nemohu být ...
A začalo se na mráz tlačit
že plytkost pláče chce mi stačit...
že nezpívám ti vesmírem
ahoj lásko milá moje
zas mrznu
záři s pocitem
zkroušeně tíhnu
k nevím co je
Jasní
říkali mi zhasni
je to mrtvé království
divný sen
nemohu být ...
Ve vodě
ležím usmířený
Dotýkám se vzplývavosti zeleného ovoce
ať zapomenu myšlenky
a ponořím se pro srdce
Čekám že mi ticho poví zhasni
je to mrtvé království
divný sen
nemohu být …
Hladová
leží má láska unavená
leží oblečená
leží sama
Vonná koupelna
sahá páře na ramena
a čas chce Ji vzít do dálky
Závěry jsou chladnější než sníh
když divím se proč do zelena
Ona jen skelný pohled z nich
z očí snad beze jména
po neplavcích – mracích
kachlících střežících
klesá rosa na kolena
v neslyšných - procitni
Zvednout Ji nad hladinu
ve chvěních
Jen voda stéká
jen voda žije
a není pěna
Co se to stalo milá?
Proč jsi tam uvězněná? -
Ledové ticho ve mně zasténalo
U tebe ve tmách?
Nebojácně svitly zelené hvězdy
konejšivým očím
odemkl se plamének
než osušila noci
zmrzlé vlasy
cinkly na odjezdy
svatebních šatů
zelených pomněnek
Zůstal jsem pod vodou
až osvobodím poslední bublinky dechu
Už pomalu usínal
Jen úzké paprsky toužily
po už tak bezvládném těle
tolik daleko mělo k nim
srdce
ulpělo v ozvěnách
a pak nikde
už vzdávalo se
už vědělo
že všechny city ze mě
nemohou být kdekoliv
šťastné
je to mrtvé království
divný sen
nemohu být
bubnovaly do vody než zhasne
aby lásky krůpěje
zamrzly mi na těle
Tak dlouho jsem zapadal
k ledovému krunýři strachu životního zklamání
až jsem...
To je smutná síla! Myslím, že totálně z člověka odstředěná empatie. Některé pasáže jsou oprvdu vydařené, originální. Už jen: Vonná koupelna sahá páře na ramena / a čas chce Ji vzít do dálky.
Závěry jsou chladnější než sníh / když divím se proč do zelena...
Hm. Ta umocněná síla detailního pohledu. Super*
07.11.2020 17:46:01 | šerý
Čtu a pročítám si řádky..
Uvězněn pod hladinou
a jak se vrátit
zpátky?
Tu lásku cítím
však i ten zmar..
V tom slově "nemohu"
jak chtěl bych jít
dál..
Zeleň se mísí s ledovou tříští...
Co život dává
co život..odnáší si..
Pro pocity
..které hřejí
..pro pocity
..které
..jsou a už nemohou být propojeny.
ano JSI...***
Pád zná i změny
do výšin.
Možná že . . oči
poutavým barvám
opět uvěří. *ST
...............
Krásný víkend a posílám pozdravení.:)
07.11.2020 12:00:57 | jenommarie
děkuji, sobota neděle mlhavá podzimní, možná tak na horách svitlo jak ten úsměv paprsků kterých teď tolik není, a děkuji i za slůvka a přeji pokud možno hezký den
09.11.2020 13:12:07 | J's ..
Děkuji ti také.
Ať k tobě pluje i v malých paprscích
..sbíráná energie.;)
09.11.2020 15:03:28 | jenommarie