Opatrně našlapuj...

Můj nejmilejší, ty dokážeš překvapit,

do pasti z touhy snadno mne polapit.

Sotva ráno otevřu oči, přečtu tvoje psaní

a zase bych v peřinách, jen snila do svítání.

Byl bys tu u mne, ještě bys spal

a já bych tiše sledovala, každý záhyb a sval,

tvého těla a jako prstem po bělostném papíře,

pustila bych se do práce s nadšením malíře.

 

Dlouhými tahy od krku po celém těle,

chvilku jemně, pak žádostivě a směle.

Do všech směrů a přesto s cílem jediným,

zašeptat pár slůvek a pohledem nevinným,

zkoumat tvé tělo a tvé vlasy barvy noci,

proč máš mě stále ve své moci.

 

Kolik ještě dílků je potřeba, aby dílo bylo celé,

a proč, když se na tebe dívám, cítím tvé srdce vřelé,

jak tepe mi v dlaních a já ho jemně svírám,

pod pohledem tvých očích sama touhou zmírám.

Nesmím tě pohladit a ani dotknout se tvé tváře,

přesto přiznávám, toužím po doteku lháře.

 

A tak znovu nechávám svoji fantazii pracovat,

na tisíc způsobů se s tebou milovat.

To vše se smí, v mysli mi sněží,

ale nedokážu přestat, to šlo by jen stěží.

Měla bych si zakázat myslet na tě celý den,

ale stále před sebou vidím tvůj obraz jen.

 

Tvé krásné oči, které nedovolí mi spát,

tvé prokvetlé vlasy, se kterými chtěla bych si hrát.

Cítit jejich vůni a přiblížit se konečně ke tvým rtům,

vdechnout trochu barvy, všedním šedým dnům.

Proč děje se to, nevíš ty náhodou?

proč sním krásný sen, o tobě, o mně, o nás dvou.

Tak řekni, nech mě už být, už bylo toho dost,

bylo to jen pár chvil, pro rozptýlení, pro radost.

 

 

Měj alespoň ty špetku rozumu, když mě v hlavě sněží,

opatrně našlapuj, tam někde v závějích, srdce mé leží…