Něžně tě objímám...

Proč srdce mi den ode dne více krvácí,

úsměv z tváře mé skoro se vytrácí.

Není vteřiny, kdy nemyslela bych na tebe,

snad křičet prosby měla bych do nebe.

Hladíš mě ve spánku, konejšíš během noci,

rozhořel si ve mně mocně, to krásné cosi.

 

Proč schody do nebe nevedou k tobě,

vdechli jsme život navzájem sobě.

Štěstím se tetelím a rozplývám blahem,

kdy přijde ta rána, kdy dopadnu na zem.

Když nejsem u tebe, srdce mě bolí,

navzdory nesnázím, mi to za to stojí.

 

Hladit tě a tisknout se k tvému tělu,

zažít pocit rozkoše, ochutnat tvoji něhu.

Jako ve spárech hladového zvířete,

úsměv, co vykouzlí dar, na tváři dítěte.

Skoncovat s temnotou, vítat slunečný den,

ve tvém úsměvu koupat se jen.

Z tvých rtů zlíbat všechnu chuť medu,

zpřetrhat to pouto já nikdy nedovedu.

 

Oči dravé šelmy a prsty nenechavé máš,

svléknu se sama, ať jde nám to snáš.

Chyť moji ruku a nepouštěj ji více,

zmocni se mých rtů, ať zahoří mi líce.

I když tu nejsi, stále jsi se mnou v mojí mysli,

celý den vnímám tě všemi svými smysly.

 

Kdo z nás vydrží a kdo sklopí zrak a půjde dál,

ty budeš se smát a já budu ta, co stát bude opodál.

Snad utopit bych se měla v hloubce očí tvých,

nebo zabloudit a ztratit se v lesích hlubokých.

Namísto toho, já teď myšlenku jen jednu mám,

na chvíli, kdy jsem s tebou a něžně tě objímám...