Probudila jsem se.
Na Tě usmívala.
Smutky odhodila.
Zdáš se mi?
Jsem jako kočka malá,
co by se ráda přitulila.
A tak se protahuji
a ze snu mám oči dokořán
a v nich Ty sám.
Nezamhouřím oko,
abych Tě nepropásla.
Život lemuje se
skrze porozumění pásma.
Já vím, povídám si s nekonečnem.
Jsi mým sluncem i měsícem.
Láska má své klady,
přede milé vnady.
Prosím, ať probudíš se do pohody.
Jsem tady.
Miláčku, právě si beru šaty.
Ty nejhezčí z řady.
Obejmi mě právě teď a tady.
Sen je mi zárukou,
že ve víře se dvě srdce najdou.
Miluji Tě.
Neuteč mi zákrutou.
Jsi múzou svatou
a něžně klenutou.
Krásné ráno, drahý.
Nepřemýšlím, co nás dělí.
To zbytečné jsou obavy.
Důležité, že jsi tady.
Hladím Tě do rána.
Ať ke štěstí pomůže nám
svatá Máří Magdaléna.
Vyborný :) asi mi to brnká do současného období, kdy jsem o lásku prisel, ale vyborný. Rytmus v poslední sloce o 1 nevychází (pardon, profesnní deformace) :D
08.10.2021 07:26:01 | Ucitelskej
Já se snažím psát pozitivní básně. Ať se děje, co se děje. Je to terapie duše, když vnitřek pláče. Věřím, že ostatním to pomůže se odreagovat od všedních starostí a bolestí. Nemyslím při tom na úzkost, kterou pociťuji v sobě z nepřízně osudu. Psaní je mi lékem i útěchou. Píši z vnitřního světa, který je bezpečný.
Je to pro mě terapie přežití.
08.10.2021 07:29:50 | mkinka