O Světle a o tmě

Do provlhlých popelavých stínů

Do inkoustu tmoucího povětří

Vypouštíme slova, jako by nevážila víc než hrst bublin

A na zlomu světa bez barev

A ledové tříště jasu pouličních lamp

Ti vyprávím

Že jednou ty stromy, které míjíme pečlivě odměřeným krokem

Vyrostou do takové výšky, že nad nimi popuká nebe

Jako karamelová krusta na Crème brûlée

Ty vzrostlé krásné mohutné stromy

Naplní dálavy nekonečna tam nahoře vůní svých květů

Vtom cítím, jak mi pěst smutku zpomaluje zvon mého srdce

Cítím, že závidím

Závidím tomu, kdo bude mít o tolik víc odvahy než budu mít kdy já

Tomu, kdo se vyhoupne do onoho větvoví

A bez sebemenšího zaváhání se rozběhne vzhůru

 A uloupí hvězdám jejich oheň

Světlo a naději

Jako Prométheus