Věrnosti okovy

Láska co jiskří a nevzplane,
uhlíky, co v požár nikdo nerozdmýchá.
Na stezce své každý teď zůstane,
co bylo spojeno, těžce se míchá.

Po stezkách rovných a kamenných,
co pevně již dávno vytyčeny.
Hledání v plamenech pekelných,
zač duše naše budou zatraceny.

Pěšiny na dohled, přece tak vzdáleni,
dlaň v druhou dlaň nikdy se nezachvěje.
Hlídáni osudem, z volnosti zděšeni,
jen jiskra v pohledech stále tam hřeje.

Ač těla vzdálená, duše jsou nablízku,
věčnost je smířlivá, hvězdy tak praví,
stezky své protnou, láska se rozhoří,
ten uhlík naděje měj v sobě žhavý.

Bude on majákem pro příští žití,
k sobě nás navede přes louky v pěšinu,
dlaně nám ovine společnou nití,
a ty se zachvějí a v jedno splyneme...