Nenajdeš, co je živé a mělce pohřbené

Na kopci nad řekou
Tam v mělké půdě tesknívá
Nad večerem slunce
Zardělé tíží dne
A přece nechce spát
V té samé náruči již nadvakrát

Tam sedávám i já
Když nemám stání
Jen rozpadnout se v korunách
Skloněných touhou
Tknout se dechu dne

A já celá v nich
Mám lože rukou plné
Jemuž odevzdávám žal
A s ním kus sebe
Všanc stromům ponechám
A duši hmyzu prostírám

Tam vůkol zůstávám
A čekám
Až půjdeš, lásko, opodál