Obraz růží

Máš ráda karafiáty?
Ach, ty jsou oblíbené mé mámy.

A co růže?
Rudé jako srdce muže,
co pro Tebe žije.

Miluji všechno,
co dá obraz nitra
i dožije se zítřka.

Jsi náročná
a máváš barvou mezi sny.

Každý den je puget nádherný.
Barvy, ráj i tahy víly.

Zapálíme svíčky
pro věci příští.

Dej mi kopretinu.
To mi stačí
a jiskra s námi tančí.

Ráj pozemský v bezvětří
a pusy, i když je čas náměsíčný.

Zveřejníme své sny.

Za chvilku.
Tajnosti květem bdí.

List knihy povídá,
že kapitola víří srdcem.

Natřená čtvrtka.
Aktem, písní i tryskem.
Čára světů letí
pro jednu nesmrtelnou větu.

Jaká je?
Nesměj se.
Ani Ti nerozumím.

Promiň.
Jsem spisovatelka
a tiše mlčím.

Nechám mluvit písmenka
a ve stínu lípy
bude se radovat milá hladina.


Udělám črt, úvod, obsah i závěr.
Pomaluji vnitřní svět fotoaparátem.

Kde jsou vlastně ty růže?

Chtěla jsi sedmikrásky mezi své vlásky.
Že?

Louka píše dějiny,
že zrodila květiny
a ty mluví
z prosté vteřiny
ba mají klíč.

Nezapomeň, že o mě psát smíš.

Slovo je silné.
Dává svobodu
a nemá žádnou mříž.

Jsme cit, papír, hlásky i niť.
Okamžik.

Stopa, klapka, film.

Ve vteřině naléhavé smím.

Už máš namalováno.

Já jen dala prostý volný rým.

Jako děti hrajeme si mezi řádky
a zpíváme v iluzích,
že moře zpívá v jedné vlně.

Na konci zůstane to křehké
a pravdivé.

Nastav pusu.
Miluji Tě.