Příliš hlasitě...

Řekl jsi, miláčku...
A já se otočila
Snad vlastním stínem zasažena
Všanc půtkám každodenní noci
Alchymisto, ještě měj své kýžené
Jež v loži ztrácí jas přísežných chtění
A v uších tolik děr kolik Tvých slov
Které jsi na hrob kladl Jí
Jen tiše modle se k jí hrudi
A všemu horkému, co zbylo z ní
Tu sladkost bych vkousla v ret Tvé trýzni
Ale mlčenliva raděj sundávám jí šat
A zahřívám ta místa vilná po souhvězdí
Však pouhým okem opuštěná snad

A tak Ti šeptnu do záduší:
Čas je veličina započtená v zastmívaných srdcích