Most

Když rok se s rokem sejde
a realita sny rozmetá
do duše smutek vejde
a dráždí jako kometa.
Tu tehdy v tichém vzdechu
smutek sedlá mysl mou
co z apatie řve ze vzteku
na mou duši ztracenou.
A mír mou duši provází
jen když láska promluví
to ona rve mě z nesnází
to ona mi jen rozumí,
však lásky není nikdy dost
po troškách se cukruje
na ruinách mi staví most
co k lepším zítřkům putuje.