Rozsudek

Anotace: Někdy je těžké jít správnou cestou a nenechat se svést vnitřním soudem. Ale i když je správná cesta trnitá, nesejít z ní přinese nakonec své ovoce.

Sbírka: Úlomky

Rozsudek

Na lavici v soudní síni,

nařčena, že okrádám,
plamenně mě touha viní,
rozum že jí zbořil chrám.

Za zdmi síně křičí city,
vinna jsem, že odříkám,
tužby leží v srdci skryty,
chladný rozum vládne sám.

Tlučou do vrat rozhorleny,
už je mlčet nenutím…
„Setnout hlavu téhle ženy!
Je na vině zřeknutím!“

Přísný soudce vyřkl: „Vinna!
Umlčelas´ v hrudi cit,
rozsudek je – gilotina!
Okamžitě popravit!“


Stloukli v srdci popraviště,
poražena kráčím z vrat,
náhle kdosi křikl: „Příště!
Necháme ji milovat!

Ať si zkusí utrpení,
když nám nechce slovo dát,
verdikt smrti nechť se změní,
než jí srdce vyjde z vnad.

Chtěla zůstat správná, čistá
milovat jen zpovzdálí,
nezvládne to dozajista
láska, ta ji upálí!“

Vyvázla jsem, zvítězila,
vykázala touhy z bran,
nechci býti tvoje milá,
a přece jsi milován.

A tak, jako mávám chtíči,
rozloučím se s tebou snad,
naděje už ve mně křičí:
„Nemiluješ napořád.“