Velebím

Já jsem jen básník,
co touží přiblížit
se mistrům děl.
Jen veršuji,
aby kvetla orchidej.

Velebím ruce jako hedvábí,
co barvy v rytmu tance rozzáří.
Velebím Tebe.
Lásko má.
Vzrušením temper krocená.

Ťukám na galerie,
protože dobře mi je.
Jako žena,
co ve stínech
i v nánosech fantazie
krásně zvučně hřeje.

Velebím rty,
co pronikaly do mých stop.
Úsměvy bez propadů
i milování,
kde nebyl strop.

Chválím Tě celého.
Mistře, co chodíš bez pozvánky
a hrajeme si na líbánky.
Odkryješ sukno smutku
a já načatá v nitru.

Tvá tvář nezná zapomnění.
Úžas je fontána,
co tiše rány tlumí.
Však víš,
že ráda usínám
Ti na rameni.

Každý jsme jiný.
Beru svoje svršky.
Možná někdy.
Nikdo neví.
Akt lásky
v rámu je živý.

Co Ty?
Přijmeš mě zpátky?

Zavírám vrátka.
Milování přeci nekončí.
Existují barvy
i pastelové sny.

Nabarvíš mě ňadra?
A do klína dáš my.

Neodcházej.

Ty jediný,
co kudlu jsi mi nedal
mezi dveře.

Jsem obraz,
co neudržíš v ruce.
Kropená vášní
i šílená bláznovstvím lásky.

Namaloval jsi mě
a svůj los si dal do obálky?

Dnes nevyhrál jsi
a obraz je neprodejný.
Ale dostal jsi srdce ženy.

Usměj se.
Zažiješ louči
a srna se rozběhne lesem.

Šeptej.
Vyplašila by se.

Jsem řádkou
i naplněným vědrem.

Setkáme se?
Ty štěstí
i múzo.

Bez Tebe
nejsem svým nitrem.

06.02.2021