Jsme oba blízko... i daleko...
Staccato bije v srdci...
Třešeň shazuje okvětní lístky
a lemuje cesty bílým sněhem.
Stavíme hrady z písku
na různých březích v bláznivém světě.
Za horizontem řeka nese člun tužeb,
které byly ukryty v duši.
Proud života nás unáší.
Bránit se nebo ne?
Oddat se touhám?
Přes všechny zákazy
se duše zoufale chce dostat
tam, kde nám k nohám
padají okvětní lístky
třešňových květů jako bílý sníh.
Zvlášť ta krása z napadaných sakur, to je přímo slastná koupel pod nohama, osobně se přímo intuitivně vyhýbám na tu křehkou krásu jen šlápnout.
25.04.2024 21:51:46 | Vivien
Díky moc ;-)
25.04.2024 21:54:02 | Tomcat
Jo je to moc pěkné, báseň i jak poletují ze stromů ty lístky z květů. ST.
22.04.2024 21:19:34 | Paulín
Moc díky, doufám že v dnešním mrazu co byl u nás nezmrzly
22.04.2024 21:27:58 | Tomcat
Napsáno pěkně a obdivuji autorovu vynalézavost, o lásce já psát neumím
21.04.2024 22:04:48 | Admirál
Díky, a na psaní o lásce stačí jen milovat a pak to jde samo ;-)
21.04.2024 22:13:28 | Tomcat
Ta hladí...:)
21.04.2024 21:57:35 | Dreamy
Díky. Jako okvětní lístky a je jedno jesttli jsou třešní nebo jabloní;-)
21.04.2024 21:59:52 | Tomcat
Něžná jako ty padající lístky okvětní:-*
21.04.2024 20:58:23 | cappuccinogirl
A lístky nežné jsou jako je láska...
21.04.2024 21:00:24 | Tomcat