Dvacátý třetí dopis lásce

Přála bych si
se probudit
a dostat pusu od Tebe.
Ach, nebe.
Zázračný člověče.

Věřit v Tvůj dotek něhy,
který se nikdy neomrzí.
Ach, drahý.

Snila bych o večerech
věčné touhy.
Můj zlatý.

V pohádce sametu
procházím každou Tvou větu
a brečím u vzkazu.

Poslední, co mi zbylo, je psát
a přát Ti šťastnou kometu.

Já nejsem Tvá.
Ty nejsi můj.
Vzpomínka trvalá
na rychlík emocí
velkou slzu zatlačí.


Ach, křehká metaforo
objetí i stisku souloží.

Miluji Tě,
ale už jen v básni.

Víc

mi

nepatří.

Bože, Ty víš.

Jsem spisovatelka,
co si zamilovala
virtuální lásku
až ztratila se
v kusech lístků,
co přimrzal na zemi,
že nevzniklo sblížení.

Proč nepsat o věcech?

To se ještě smí.


Touha je hladová

a srdce neukojené

bez vzrušení.


Co je duše?

To nehmotné přání,
které nedojde k naplnění.

Ať šťastný jsi alespoň Ty.

Má duše patří básni.
Ta miluje mé sny
a mně věří.

Ach, můj blízký a jediný.


Miluji Tě

a krvácím

na stěny.