Mezi řádky

Já,
Ty!
Špička
ledovce.

Tolik otázek,
tolik myšlenek,

pověz mi,
proč nejsem prosťáček?

Jak mám komunikovat,

když slova pevné mříže jsou,

a věty se lámou ve strukturu nejasnou?

když city jména nechtějí?

když jen tiše pod ubrusem dýchají,

mezi řádky, mezi prsty, mezi námi přízraky?

Poraď, jak jen ti to říct mám,

když barvy takových slov nepoznám,

když svět s fantaziemi splývá v tvůj ohnivý modro-zelený zrak?

Jako strom v tichu lesa,
kořeny vázané k zemi,
větve natažené k nebi,
vítr mi šeptá odpovědi.
Listy mého srdce mě opouštějí,
Ticho zpívá mezi slovy,
nepoznám tu píseň, ale cítím její melodii.

Protože černé na bílém; protože bílé na černém –
a přece jen nakonec stejně všechno v šedé….

A tak nech mé prsty klouzat po kůře,

nech mě cítit tep v letokruzích tvé duše.

Tak prosím, nech mě tě pohladit.