Červená rtěnka na kameni

mám kamínek ve tvaru srdce
něžně v kapse mi spí
dostal jsem ho od Emy
dcery milované ženy

v Chorvatsku našla ho
ležel tam někde v zemi
vzala svou červenou rtěnku
a namalovala mu oči
tvář
a smějící se ústa
...
pak kamínek dala mi
a já ho jako poklad uschoval
do trezoru snění
...
často ho v dlani svírám
je klíčem za oponou tajemství
cestuje se mnou světem
i životem
...
stráží mé srdce
aby nebylo zlé

...

připomíná mi
že láska nikdy není omyl
i když se ztratí
a odvane ji čas
...
pokaždé když ho pohladím
cítim lásku víc než kdy dřív
když údolím stínů procházím
a cítím se být ztracený
stačí mi pohled jediný
a cestu zpět nacházím
...
kamínek šeptá věčné sliby
jeho hlas je jemný vánek
voda ho hladí
slunce hřeje
...
oblázek ví
že čas
je starý kalendář
pravdu má v sobě každá vteřina
...
valounek si mnohé pamatuje
jak člověk stavěl
i jak bořil
...
viděl
jak listí zlámané spadlo
na dno jeho duše
...
býval to kámen
co světlo pil
teď jenom šeptá
jak se svět změnil

...
vzpomíná na dlaně
co ho kdysi zvedly z prachu
zná kroky dětí
co bosé běžely alejí
...
zná tváře
které se už dávno ztratily
...
pamatuje stromy
co si s větrem hrály
co si šuměly
a povídaly si
ale nebylo nikoho
kdo by jim naslouchal
...
jen on jim byl blíže než ony samy
...
někde uvnitř něho
je moudrost skryta
jeho píseň svatá je
a věčně živá
...