Dnes naposled

Vím, že bych neměl věnovat ti myšlenku,
jenže já si z tebe udělal svou milenku.
Vždyť tvoje slova zničila mi celý svět,
teď v té pustině snažím se najít květ.

Květ, co stane se pro můj život nadějí,
stále mě však tvoje tiché oči svádějí.
Po každé, kdy po mých tančí tvoje rty,
je to jako s ďáblem hrát falešné karty.

A i když se snažím tvým svodům odolat,
jen ty dokážeš můj plamen chtíče udolat.
Moc dobře víš, jak na mě tasit tvé zbraně,
když na tvá hebká ňadra položím dlaně.

Srdce mi začne rychleji a rychleji bušit,
mozek doslova řve: „Hele, nechci tě rušit.
Přestaň, víš, že tohle nemá budoucnost!“
Mlč – dnes, dnes naposled ztratím ctnost.

Tak znovu leží vedle sebe naše dvě těla,
v hlavě, jakoby mi tahle báseň dál zněla.
O tom, že ještě naposled chci se milovat,
pak si v hlavě malou vzpomínku uchovat.