Mezera

Probudím se

                    a vím

že někdo jiný

         d

           ý

             c

               h

                 á

můj vzduch

na druhé straně města.

 

Sednu ke klavíru,

černobílé klávesy

podávají ruku,

ale nehrají.

 

Smutek nezná noty,

ale struny v něm vibrují, 

                    tak jako dřív.

 

Jen o tu melancholii

         je bohatší.

             

Až utichne hlas

mezi             prvním

             a                  posledním

                                               nádechem,

 

najdeš mě tam,

kde nic není.

 

V prázdnotě

           která drží

                            t

                               v

                                  a

                                     r

                                        .

 

                 ?  
                 |  
                Láska  
                ↙ ↓ ↘ 
zrození ←——————————————→ smrt ————————→

 

Zvuk vzniká

mezi dvěma údery srdce.

 

Tam žiju.

 

Řekneš mé jméno 

                  a já se

                              v

                                  r

                                      á

                                          t

                                              í

                                                 m

                                                       .

Ne stejný,

ale Tvůj.

 

Protože Láska

má jinou paměť

než mozek.

 

A mezera ví,

 

co hmota

           z

              a

                  p

                     o

                        m

                            n

                               ě

                                    l

                                        a

                                            .

 

Probuzení

kreslí

mapu vzkříšení.

 

Mlčení

     chová

           embryo hlasu.

 

Polibek

překládá ticho

do řeči hvězd.

 

Držet Vesmír pohromadě

znamená 

 

věřit

v      N  Á  V  R  A  T.

~