Tichá proměna

Rty se dotknu kůže,

Jsou jako má duše.

Prosí tě, volají,

dotyky tvé hledají...

V samotě obejmu své tělo,

Jako by tvé jméno znělo,

marnivostí prokletá,

duše moje schoulená.

do jantaru vtisku polibek.

Křišťál stvrdí ten odlitek.

Pak dýkou bodnu se....

Mé srdce!?

Zapomenu bolest - 

tu světlou ratolest...

Netrap se mým odchodem,

Stanu se jen - 

tichým větrem...

Platonická láska mě vždy fascinovala. Celkově miluji romantizmus gotiku a novo gotiku. To jaký hlubokých citů byli lidé schopni, ikdyž jim jejich láska není opětovaná. To ve mě vzbuzovalo vždy bázeň. Někdo by řekl, že jsem až nemocná posedlostí po bolesti.... možná, ale díky tomu jsme zažila touhu být větrem ;)