Nepřítomnost
Nepřítomnost
Anotace: V každé bolesti je už přítomno zrno vzkříšení...
❧
Dnes jsem zapomněl,
jak chutná polibek —
na jazyku mi zůstala jen
slanost tvého pláče.
Hořkosladká příchuť vzpomínek
v sedlině času.
Ze dna jsme vyškrabovali
poslední lžičky naděje,
že zítřek bude jiný.
A přece, když zavřu oči,
cítím tvé rty trhat mou kůži.
Jako by láska byla nemoc
léčená bolestí.
V tichu po bouři
slepuji střepy hlasu,
rozbité o tvé mlčení.
Každý den skládám mapu.
Hledám místo,
kde jsme se ztratili.
Ale papír je příliš tenký
a slzy ho rozmočí.
Ptám se,
zda i hvězdy znají
tíhu samoty?
Možná proto svítí —
aby na sebe nezapomněly.
Prostoupilo nás ticho,
i s kořeny.
⸙⸙⸙
Stal jsem se stromem —
kůrou posetou jizvami.
Přesto každé jaro
kvete nadějí,
že projdeš kolem
a poznáš mé chvění.
Jako krvavé strupy,
odkrývám naše přísahy.
Někdy v noci
lámu vlastní větve,
abych cítil cokoliv —
kromě tvé nepřítomnosti.
❧
Komentáře (5)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Toto je tak silné a krásne! Tá metafora stromu s jazvami a kvety nádeje je úžasná. Krásne zachytená bolesť a túžba.
23.08.2025 18:37:58 | IronDodo
Oslovilo - srdíčko, ty píšeš tak, že i srdce těch, co čtou, se ozve*
23.08.2025 12:36:45 | cappuccinogirl
Tohle je opravdu krásná báseň – nejvíc mě oslovilo, jak silně v ní pracuješ s obrazy. Je tam cítit bolest i něha zároveň, třeba když píšeš o „slanosti pláče na jazyku“ nebo o „střepu hlasu“. Hodně působivé je i to přirovnání k stromu s jizvami, který přesto znovu kvete – v tom je ukrytá naděje, že i po těžkých chvílích může přijít obnova. Celkově z básně vyzařuje hloubka emocí a autentická upřímnost, což je na poezii to nejcennější.
23.08.2025 09:45:47 | Červenovlaska
