NEBYLO KAM SE SCHOVAT...

 

Byl to život na hraně života,

kdy jsem dokázal vidět jen

pahýly stromů připomínající vztyčené, krvácející dlaně,

mrtvolky slavíků přibitých k růžím, 

kočky při jejich kruté hře s oběťmi noci

a z kouta pokoje se zlým úsměvem 

řehtal houpací kůň.

 

Z tolika cigaret svlékal jsem šaty 

a pálil je, pálil na březích krutosti a jediné,

co jsem ještě dokázal přečíst,

byl nákupní seznam - chleba, víno, barbituráty.

 

Nebylo kam se schovat a kam jít, 

a tak jsem z pokoje vycházel potmě

a navštěvoval starou jabloň

a mluvil s ní 

a s duchem mrtvého kostelníka o tom, 

proč bolest tak bolí,

naděje umírá na konci,

a proč smrt nepláče nad ptáčky.

 

Po několika přešlých životech  

zkroucená jabloň přijala můj kouř

a do toho příběhu vstoupila ona... 

Prošla hořícím listím, dýmem i krví 

a nebylo třeba nějak se seznamovat. 

 

Jsou totiž lidé, jejichž ticho zní,

jako když Panna Marie

pohladí  spící dítě.