Usmíření

Bouře se hnala, slova jak hromy,  

v srdci se lámaly tiché domy

Oči se míjely, rty mlčely,  

dvě duše ztracené v jedné chvíli

 

Déšť smýval stopy včerejších ran,  

v kapkách se ztrácel náš dávný plán

Ale i v temnotě, v stínech zlosti,  

zůstalo něco — touha po radosti

 

Pak přišlo ticho, ne to studené,  

ale to, co léčí a jemně žene  

Dvě ruce k sobě, dvě slzy k smíchu,  

dvě srdce zpět k svému rytmu

 

„Promiň,“ šeptlo se, sotva slyšitelně,  

jako když vítr hladí listy jemně

V tom se zrodil nový den,  

v očích se zaleskl společný sen

 

Objali se, ne slovy, ale tělem,  

jako když strom se sklání k svému kmeni

Bouře je pryč, jen duha zůstává,  

a láska — ta znovu rozkvétá