Opuštěná planeta

          Svlékám cibuli, vrstvu po vrstvě,

          krájím život na plátky smutku.

          S žalem ztracených milenců,

          s bolestí všech zrad a zrazených,

          se odlupuji celý, do bělma nahoty.

 

          Nostalgii mažu na chleba.

          Stesk na rány. Pláč místo kávy.

          Každé ráno tě snídám na lačno.

          Lačním po tvých ušních lalůčcích.

          Prohryzávám se touhou vzrušení

          šikmé věže pisánské.

          Lačný po tobě! Po tvé uzavřené

          pupeční šňůře.

 

          Na jazyku mi stále kvete

          chuť jara, zeminy, i betel.

          Neustále žvýkám vzpomínky.

          Sladké, hořké — hořkosladké,

          v ústech mísím příchuť šťovíků.

          Z medonosných včelích úlů

          sliním sladké letní polibky.

 

          Z gravitace se točí hlava.

          Černá díra mého vesmíru.

          Obří koule mě požírá

          jak protáhlou kometu!

 

          Obíhám kolem tebe,

          i když jsem jen opuštěná planeta.

          Pohybem skicuji prostor tvého těla.

          Má dráha se zkracuje,

          spirála směřuje k bodu GÉ.

 

          Vibruji v tónech noční sovy.

 

          Jemné linie se vlní

          jak řeka, co mi uplavala.

          Chytám létající ryby

          v prázdném korytu.

 

          Hledám včerejší stopy

          a nacházím kamínky,

          mluví ke mně ostře i jemně.

          Bosá chůze po štěrku

          ukrajuje mé prázdné dny.

 

          Přes pohyblivý písek duše

          promítám svůj život

          na přesýpacích hodinách času.

 

          Každé zrnko padá dolů

          a nahoru se vrací,

          když otočíš celý svět.

 

          Když ho otočíš pro mne!

 

          Až znovu potkáš mé srdce

          najdeš v něm jediný květ.

          Možná růži, možná kopretinu.

 

          Možná něco z toho,

          přežije dlouhou zimu.

 

          Tu krutou, nekonečnou zimu.

❤️