Ukřižované ptáče

          Vzlykalo zašlé štěstí

          na lůžku posledních chvil,

          jak podzim svlékal odkvétající listí.

 

          Vědělo, že zimu nepřežije,

          život má svá roční období

          v srdci plném samoty.

 

          Tak už to chodí, roky se střídají

          radost se smutkem v duši tančí,

          dokud nás čas nerozloučí.

 

          Tmavá noc volá mě k sobě

          pod rozsypanými hvězdami,

          pláče krkavec ve fráčku,

          strážce neproniknutelné brány,

          klove mi zobákem do očí,

          které už nevidí vzdalující se svět.

 

          Jen milovanou ženu, bolavý sen,

          bolavou lásku, co hřála mě chvilku.

          Nesuď mě Bože přísně,

          jen mi vrať to mé ukřižované ptáče,

          co vyletělo z klece mých žeber.

 

          Já miloval tě víc než nejvíc.

          Silněji než smrt milovala mě.

 

          Proč mě ten žár tak spaluje,

          ze studny citů bez pramene?

          Básník, kterého jsi pomačkala,

          opustila, vyškrtala, zahodila.

 

          Slova krvácejí z pera zlomeného,

          tvé jméno zůstane navždy vryté

          do hrotu mého posledního lože.

 

          Já miloval tě víc než nejvíc.

          Silněji než smrt milovala mě.

 

          Ach, jak těžké je být

          opuštěným básníkem tvého srdce.

          A když den zhasne,

          zůstane jen tma,

          vítr dýchat bude tiše,

          v kapse mám odložený strach,

          že nespatřím tě více.

 

          Přesto tě volám v modlitbách,

          vzpomeň si někdy na mě,

          až najdeš rozmlácený zapomenutý kříž,

          zarostlý náhrobek bezejména.

 

          Já miloval tě víc než nejvíc.

          Silněji než smrt milovala mě.

…