Přemalovaná svatba

               Prosím, drž mě

               za padajícího světla.

               Jsem nit

               co se zamotala

               do vlastního uzlu.

 

               Byla jsi hodinářkou

               mých dnů.

               Ručičky srdce

               nastavovala

               podle svého času.

 

               Z hlíny jsi tvořila krásné vázy

               z květů růží trhala ostny.

                           

               Jenom ze mě

               se ti nepodařilo

               udělat krále,

               kterého bys milovala.

 

               Skalpelem jizvu pitvám,

               tíží víc než kámen.

               Panovník bez království.

               Vládce bez poddaných.

 

               Bolest mě dělá jiným vladařem

               než jakého jsi chtěla.

               Do rezavé koruny vtlačila ztrátu.

               Naučila mě trpět.

 

               Co je bohatství

               bez smíchu?

               Co je krása

               bez hříchu?

 

               Kdo by všechno chtěl mít

               a přitom vše ztratit?

 

               Na obraze neznámé svatby

               jsi přemalovala jeho tvář

               tou mou.

  

               Štětcem jemným

               jako tvé prsty

               bílého a černého světa

               emoční klaviatury,

               když jsme leželi nazí

               v duši houslového klíče,

 

               uložila jsi mě

               do cizí postele.

               Krájela mé tělo

               na míru jeho stínu.

 

               Porovnávala mé ruce

               s jeho dlaněmi.

               Mé smutné oči

               jeho veselým pohledem.

 

               Byla jsi krejčířkou

               svého srdce.

               Já tvou látkou,

               rozervanou nejistotou.

 

               Stříhala jsi

               podle starého vzoru,

               nůžkami své zmatené lásky.

 

               Šila jsi.

               Spravovala.

               Tvarovala.

               Žehlila.

 

               Ale já se nevešel

               do jeho kabátu.

               Rozpárala jsi mé švy

               při prvním pokusu.

 

               Roztrhala jsi mě

               na cáry a nitky.

               Zůstal jsem jen kupkou

               zbytků nepotřebné látky.

 

               Jednoho rána

               ses probudila jako kat.

               Sekerou slov jsi mě popravila:

 

               „Už tě nemiluji.“

 

               Malířka mé duše

               co se rozhodla

               přemalovat i své srdce.