Šál

          Na prahu sedí večer

          s koleny u brady.

          Přehodím přes nás šál,

          než na nás zima šlápne.

 

          Na prahu mezi dnem a nocí

          je příliš místa pro odchody.

          A málo světla pro návraty.

 

          Rozprostřu přes nás šál,

          než se nad námi noc skloní.

          Ať tvoje „miluji tě“

          ještě jednou zčervená

          v teplém objetí.

 

          Až první mráz uvězní tvůj hlas

          a na rtech ztuhnou lístky orchideje;

          rozvinu nad námi šál a spočítám,

          kolik lásky zbývá v nás.

 

          Na prahu mezi dnem a nocí

          je dost místa pro odchody.

          A jen proužek světla pro návraty.

 

          Oknem se vrací probuzené ráno

          jak mladý sluneční král

          s kalichem dobrého vína,

          táhne prsty po klavíru a prosí:

          „Nech lásku dopít do dna.“

 

          Až anděl směny zazvoní klíči,

          poprosím ho o malou chvíli,

          ať neuvidíš v mých očích slzy —

          dvě smutné lampičky,

          co ještě chvíli svítí pro návraty.

 

          Trubka hraje sólo pro samotu.

          Pusť mě z náruče,

          než ti srdce ztuhne v led

          a na jazyku zůstane

          jen něžný zbytek vět.

 

          Prosím, ještě nechoď.

          Ještě ne…

 

          Rolety sjely,

          už není kam utéct,

          jen blíž k tobě,

          než se noc položí na střechy.

          Zahalím nás průsvitným šálem,

          ať nám mráz nepočítá,

          kolik v nás zbylo bolesti.

 

          Na prahu mezi dnem a nocí

          je široký prostor pro odchody.

          Pro návraty jen úzký okraj světla.

 

          Schovám tvá studená ramena,

          aby tě zima neuspala

          v chladné síni meluzíny,

          i když vím, že někdo jiný

          bude číst z tvých očí

          jako ze svatého písma.

 

          Říkáš, že láska

          je vypůjčený kabát,

          co voní po cizích nádražích,

          a má v kapse pár drobných

          na jízdenku do ticha

          za poslední kolejí.

 

          Na prahu sedí večer,

          má oči jako ty,

          když říkáš „to nic není“,

          a přesto všechno bolí.

 

          Šál sklouzne z ramen —

          jak nevěrný slib,

          co nechce lhát.

          Tvůj krok se změní —

          míří pryč.

 

          Když se ohlédnu,

          jsi jen malý bod světla za vraty.

 

          A já ti stále toužím říkat:

          Prosím, zůstaň se mnou,

          dokud se hvězdy nerozpadnou.

 

          Na prahu mezi dnem a nocí

          jsou dveře dokořán pro odchody.

          Pro návraty jen úzká škvíra světla.

❦