Rozhodnutí ve kterém se rozpadl svět

Dnes složila jsem hlavu tátovi do dlaní,
jak dítě, který v sobě dusí příběh na přání.
A řekla jsem mu pravdu, co mě srdcem drtí:
že je tu kluk, co miluju víc než vlastní bytí.

Že když mě obejme, celý svět se nadechne,
a když se směje, moje bolest ustoupí i pekelně.
On je ten typ, co umí držet i když prší déšť,
co řekne „milujem“ tak čistě, že se bojím jít mu vstříc.

Vyprávěla jsem tátovi, jak vedle něj jsem jiná —
jak barvy měly barvy, jak hlava byla klidná.
Jak s ním i ticho znělo jako hudba starých div,
a moje srdce konečně znělo jako „žiju, ne jen… žív.“

A že pak přišly testy, jeden plus a druhý mínus,
a jak mi srdce přepnulo jak zrezivělej spínač.
A místo toho, abych k němu běžela jak dřív,
mě napadlo jen tohle: Já mu nestačím. Jsem stín.

A když jsem napsala, že nejsem, já byla ráda,
jenže on se zlomil tiše, jako když praská hráz.
A v jeho smutku jsem se viděla jak v zrcadle —
že já jsem ta, kdo nedokáže mu dát to, co on by chtěl.

A táta poslouchal mě, dlouze, bez přestání,
jak soudce, co zná každý pád, co život do něj psal mu.
A řekl hlasem, kterej zavoněl po starých ranách:
„Tohle jsem udělal já — a dodnes mě to drásá.“

„Měl jsem lásku čistou, co by pro mě dýchat chtěla,
jenže já měl strach, že nejsem dost, a tak jsem zdrhal z těla.
A rok za rokem mě pálí místo, kde mi kdysi stála,
protože nechat správnou jít… to je rána, co se hojí málo.“

A já tam seděla, jak člověk, co se bojí žít,
a mezi slzama jsem říkala: „Já v něm vidím celý byt.
Vidím v něm klid, vidím v něm svět, vidím v něm sebe lepší…
jenže se bojím, že ho zklamu, že mě jednou z brečím.“

Tátovy ruce ztěžkly kolem mých ramen jak štít,
a řekl: „Holka, láska není o tom, že se musíš bít.
Není o tom být perfektní, není o tom se bát —
láska je kuráž zůstat, i když nevíš, co dál dát.“

A já mu šeptla lámaně: „Já ho miluju jak víno,
jak západ slunce nad polama, jak noc, co drží ticho.
Ale když ho pouštím pryč, mám pocit, že mu dávám víc,
že přece zaslouží si někoho, kdo není rozházenej list.“

Táta se pousmál, smutně jak člověk, co už ví:
„Necháš ho jít a budeš litovat, to ti garantuju, kní.
Protože jestli je to TEN, kterej ti vrací dech,
tak tvoje ‚nejsem dost pro něj‘… to je jenom starej strach.“

„A věř mi, že ten, kdo miluje tě celým srdcem svým,
nepotřebuje víc — jemu stačí, že jsi ty.“
A v očích měl tu bolest, co znáva jenom ten,
kdo kdysi nechal odejít — a tím si zlomil den.

A já tam v tichu seděla a dusila ten vzlyk,
že miluju ho tak moc, že se bojím žít bez něj byť jen okamžik.
A každá minuta bez něj mě řeže do žeber,
jak kdybych utrhla si půlku duše, kterou držel on — ne já.

A teď tu stojím na prahu dvou cest, co pálí shodně:
jedna je strach a útěk, druhá je láska, která bolí hodnotně.
A než jsem odešla, táta řekl naposled:
„Nenič něco krásnýho jen proto, že se bojíš se nadechnout hned.“

A mně došlo, že ten kluk není chyba, není stín —
on je světlo, který mám, a já jsem blázen, že zdrhám k tmě.
A i když ve mně všechno křičí, že nejsem pro něj dost,
milovat jeho… je pravda, kterou nechci ztratit bez milosti.