Nikdo

          Jsi nikdo —

          jen prázdné jméno ve verši.

 

          Vítr šlehá deštěm o rákosí,

          po řasách slaná perlička sklouzne

          jak malá bílá loď

          co ztroskotala v ústech.

 

          Ve ztišeném šepotu doznívá listí,

          vyhlazuje večerům poslední vrásky.

          Kolikrát tě smutek ukryl mezi slzy?

 

          Jsi věrná labuť, sněhobílé pírko,

          jež kdysi přistálo v mém srdci.

          V mlžném ránu křídly neplýtváš —

          čekám, až se ke mně zase připojíš.

 

          V alabastrové lyře vody

          své bílé peří složím k tvým.

          I kdyby mráz nás uzamkl do ticha,

          ty budeš hlasem mým — a já tvým.

 

          U stolu pro dva sedím sám,

          jak v prázdném, dutém chrámu.

          V hlavě mi duní tvá slova:

          „Jsi nikdo.“

          Bez ostychu jsi mě nechala mému bolu.

          Byl jsem tvé lásky král —

         

          říkáš nula, ale nula je prsten bez kamene.

          Kruh, co drží prst,

          i když už není komu věřit.

         

          Říkáš NIC a přitom nic je místo,

          kam se vejde celé město.

 

          V alabastrové lyře vody

          své bílé peří složím k tvým.

          I kdyby mráz nás uzamkl do ticha,

          ty budeš hlasem mým — byl jsem tvým?

 

          Struny vzlykají ve slepých uličkách,

          jak nad promarněnými roky.

          Brnkám poslední táhlé tóny,

          aby hudba dohrála vlastní epitaf.

 

          Milovaná, až půjdu kolem tvého domu,

          až zakopnu o černočernou tmu,

          nech na květině kousek svého světla,

          abych věděl, žes mě kdysi měla ráda.

 

          Jako má slzná láska ráda něžný déšť,

          co za noci na malém člunu vyplouvá,

          ťukám tiše na oblohu a hvězda mrkne:

          „Žiju dál, i když jsem zapomněla.“

 

          V alabastrové lyře vody

          své bílé peří složím k tvým.

          I kdyby mráz nás uzamkl do ticha,

          tys byla hlasem mým — a já tvým.

 

          Rána bývají krutě střízlivá,

          probudím se, dýchne na mě zima,

          mlčky dojdu ke dveřím, otevřu je —

          podívám se, jestli spíš

          a zda mi odpovíš.

 

          Až jednou potkáš svoji větu,

          snad vzpomeneš si, že já —

 

          ten nikdo —

 

          býval jsem někdo,

          kdo v tobě nosil celý svět

          a pro koho jsi byla jediný živý květ.

☙