Mlčencům

               Kalíšek ztráty vypiju do dna,

               nechť jiného objímá

               ta krásná vrba.

 

               Láska je studánka,

               dává ti žít.

 

               Někdy tě ovlaží jediná kapka,

               někdy nestačí ani silný proud.

               Někdy je mělká. Jindy jde hloub.

 

               Kdo se z ní napije, ten ví,

               že už nechce sám pít.

               Na zlomek času,

               co tváří se napořád.

 

               Někdy stačí,

               aby smyla pouť.

               Když celý tvůj svět

               už nechce s tebou být,

               stačí se sklonit

               a nechat jít.

 

               Skřivánek zazpíval,

               odletěl.

               Bylo to včera.

 

               Tak snadno se milencům

               trhají křídla papírová —

               pár slibů,

               z večera do rána.

 

               Promarněná léta

               ukradla mlčencům.

 

               Po kapsách

               drobky posledních citů

               a seznam ztrát.

 

               Láska je tkanina,

               co se tiše párá.

               Provázky postříhám,

               ještě mě vážou k tobě.

 

               Uzly se rozpadnou,

               jak papír ve vodě.

 

               Ještě chvilku

               sedíme spolu.

               Čas se zdráhá uplynout.

               Nikam se nehýbá.

 

               Pak promluvíš slovo

               a všechno shoří —

               doslova.

 

               Ještě.
               A už ne.
               Mezi tím
               ticho je.

 

               I to co bolí, co zůstává.

               Šepot umí řvát.

               Ještě okamžik zůstane

               zápach kouře

               i zvířený prach.

 

               Možná se jednou potkáme,

               mezi regály v cizím městě.

               Mlčky si kývnem hlavou

               a každý půjdeme

               svou vlastní cestou.

 

               Hořko je.

               Jsou slzy

               smutkem vysušené.

               Jak listí lámou se,

               hledají ztracená objetí.

 

               Kde láska uhořela,

               je dým a chlad.

               A přesto —

               malá jiskra ví,

               co souznělci

               polibkem hledají.

 

               Ještě.
               A už ne.
               Mezi tím
               ticho je.

❦