Někde na okraji světla

Někde na okraji světla

Nevstoupila do mého života
jako slovo,
ani jako dotek.
Přišla nejdřív
jako nepatrný stín v koutku oka —
tak nenápadný,
že jsem ho mohla připsat větru.
Láska.
To křehké slovo,
které jsem se bála vyslovit,
aby se nerozpadlo na prach.
Tak dlouho jsem je držela
za hranicí myšlenek,
a přesto se ke mně vrátilo
jinou cestou.
Ne skrze někoho.
Skrze sebe.
Když jsem se jednoho dne
přistihla,
že se těším na večer,
ne proto, aby skončil den,
ale aby mohl přijít další,
pochopila jsem,
že se ve mně probouzí něco,
co neznám
a přesto jsem už jednou cítila.
Není to touha.
Je to vlna,
která se nezvedá vysoko,
jen hladí břeh
a testuje,
zda je na návrat příliš brzy.
A já ji nechám.
Nechám ji připlout,
aniž bych ji chytala,
aniž bych jí dávala jméno.
Protože možná láska nezačíná
prvním pohledem,
ani prvním dotykem.
Možná začíná tam,
kde se svět
přestane zdát uzavřený
a já si dovolím
mít v hrudi místo
pro někoho,
kdo ještě nepřišel.
A když ten někdo jednou přijde,
možná to poznám ne podle toho,
že se rozsvítí slunce,
ale podle toho,
že mé ticho
se nebude bránit
jeho dechu.
A to zatím stačí.