Vždy

Sleduji tvoje vlasy,
jak klesající klasy
pod tíhou konce léta.
Jemné chmýří na tvé tváři,
viditelné jen v paprscích
lednového slunce,
které ostře pronikají
špinavým oknem autobusu
a jsem dojatá.
Tak jako tolikrát dřív.
Jsi mi tak podobná
a přitom o tolik lepší.
Vždy Tě budu milovat,
stejně jako,
když si byla
jen malá tečka na šedé obrazovce.
Stejně jako,
když jsem cítila v rukou
tvé malé tělíčko,
protože si byla moc rychlá,
stejně jako teď často býváš.
I když se vztekáš,
jsi drzá jak tvoje máma.
Každé tvé slovo
i ta co bolí...
Pokaždé víc
i přesto...
Že víc už to ani nejde.