Neodvratné načasování

Zas stojím opět sám,
na bitevním poli mysli.
Nevím, zda utíkat mám,
city moje ještě nevyhasly.

Do poslední chvíle vzdorovat,
ohlušujícímu tichu nedát prostor.
Věřím, že možné je bojovat,
i když neznám skrytý katalyzátor.

Vzdálenost i hvězdy se odklonily,
intuice nabrala jasný směr.
Nové šachové figurky vstoupily,
neodvratné načasování nebylo fér.

Bitvu osudu jsem neprohrál,
avšak vnitřně tiše krvácím.
Jiný, jenž byl blíž, mi tě vzal,
nyní v prázdnotě se ztrácím.

Nehledám viníka v tvých krocích,
ani u sebe nehledám vinu.
Zvláštnosti odehrávají se v srdcích,
život se mění každou vteřinu.

Nevím zda to šlo jinak hrát,
či zda byl tah již dávno dán.
Některé bitvy nelze vyhrát,
jen přijmout, že staly se nám.

P.S.
Tahle báseň je finálním bodem na cestě, kterou jsem v posledních měsících prošel.
Vztah s mou múzou skončil – a s ní i důvod schovávat verše do šuplíku.
Rozhodl jsem se vypustit všechny texty, které vznikaly během tohoto období: bez úprav, bez obhajoby, tak jak byly prožity od začátku den po dni.
Nový týden je nový začátek. A sdílená minulost už není břemenem.