Klid duše

Rozbouřená hlava nenechavými myšlenkami,
noc našeptává hvězdami.
Čas a vzdálenost jsou irelevantními
pro sny, co cestují cestami vlastními.

Maják nesoucí se na útesu,
stojící sám, bez hlasu.
Mocný paprsek, jenž je klidem,
veden námi, ne prostým tichem.

Každá sekunda s ní je kapkou světla,
nyní jde jen o pohlazení těla.
Temnota se v každém koutě skrývá,
avšak čas velmi rychle ubíhá.

Začínající zpěv ptáků,
vize světlých zítřků.
Moře se leskne do oranžova,
a přesto nechci prožít nic znova.

P.S.
Tohle je první báseň, kterou jsem kdy napsal.
Vznikla náhodou – po hospodské debatě o tom, že psát poezii je vlastně nemožné.
Bylo to na začátku vztahu s mou múzou, krátce po létě stráveném v Itálii, kde se v uzavřeném prostoru všechno zdálo jednodušší a jasnější.
Dnes, s odstupem, je pro mě tato báseň záznamem klidu, který předcházel celému příběhu.
Sdílím ji jako první krok na cestě, jejíž další kapitoly budu v následujících dnech postupně rozplétat.