Mezi nocí a dnem

Za dlouhé noci, za svitu luny,
ticho se chvěje jak povolené struny.
Na obloze příběh psaly dávné runy,
a mezi nimi brázdily vesmírné čluny.

Neslyše nic, jen myšlenky vlastní,
osamocen si připadám zcela v pasti.
Sžírán přislíbenými dluhy minulosti,
nedodržených za nejasné skutečnosti.

Bloudím mořem bezedna,
a v srdci mi zní tichá ozvěna,
té jediné dívky sněná tvář,
co svět mi mění v klam a zář.

První paprsky hladící duši,
vím, že jsem v tom zcela po uši.
Další den bez spánku – v bezmoci.
Snažím se, ale není mi pomoci.

Červánky honící se po obloze,
snažím se neprožívat vše červeně.
Při rozjímání v takové rozloze,
už i oheň plaje v srdci zraněně.

Nechci promarnit další den,
který nelze změnit v růžový sen.
Je pro mě těžké nechat být,
avšak teď vlastní cestou musím jít.