Anotace: Báseň o krajině, která se proměňuje dřív než člověk sám, a o uvědomění, že některé věci nelze urychlit. Pozvolný přechod mezi tím, co bylo, a tím, co teprve přichází.
Když nebeský oheň začal plát,
a hornatá krajina ve větru vlát.
Vzpomínal jsem na tebe rád,
nešlo nic – jen přibitě stát.
Kopečky poseté teplými barvami,
zeleň stále pokrytá vlhkými slzami.
Vítr kolem mě vydatně plál,
a já furt na jednom místě stál.
Ve víru padajícího listí,
černě zatahující se oblaka.
Vzpomínky z hlubin duše prýští,
nepřichází tak potřebná odvaha.
Proud vody prudce padá,
s ní i tíha z ramen mých.
A i když duše moje mladá,
lituji omylů upřímných svých.
Proměna je zdlouhavý proces,
staré vzpomínky mění své klima.
Poslední lísteček se na zem snes,
po podzimu přichází zima.