Rybka na suchu

Z chladného podzimního rána,
u potoka jsi sama stála.
Dívajíc se na tok vody,
kde kdysi zněl smích naší shody.

Hrála si tvrdohlavě nedostupnou,
však stále tě na své mysli mám.
Zamíchala si mi hlavou,
přesto přísahám, já tě znám.

Pomalu, jistě nitku si odvíjela,
malou rybku do sítě tak chytla.
Na vzduchu lapala po dechu,
dostalo se jí jen tichého povzdechu.

Voda plynula bezstarostně dál,
rybka na suchu poznala tvůj záměr.
Moc, již máš, v ní vzbuzoval tichý žal,
avšak sama zvolila ten špatný směr.

Tehdy jsem v jejím pohledu zřel,
ne rybku, sebe – toho, kdo se chvěl.
Z tvých očí nelze se mi odpoutat,
a v duši své klid zas rozpoutat.

Sladkým přeludem jsem poblouzněn,
leč nemohu tě za svou mít.
Každodenně bývám tím trýzněn,
když snažím se na tebe zapomenout a žít.