Vše, co si zasloužíme

Proč dobří lidé volí špatně,
prahnoucí po křivostech,
na které vzpomínají jen matně,
v písních o lidských slabostech.

Láska je vrtkavá věc,
často věnována zlým lidem.
Působí jako zavřená klec -
kéž bychom to tušili předem.

Nelze nikoho přesvědčit,
že zaslouží si více.
Každý chce jen hromadit,
snažíce se nahrabat co nejvíce.

Možná i to je problém doby,
že nevidíme druhých vlohy.
Honíce se za pokladem,
střetáváme se jen s chladem.

Uchylujeme se pak k samotě,
ve snaze uzdravit sebe.
Hledáme ztracené věci v životě,
a pohlížíme vzhůru, na nebe.

Nikdo se nezhojí docela,
jen naučí se s ránami žít.
A v tichu, kde dřív duše křičela,
se znovu učí dýchat a snít.

P. S.
Tahle báseň uzavírá fázi pochybností.
Vznikla krátce před setkáním s mojí múzou po období v Itálii. Po času stráveném spolu tentokrát na domácí půdě již nebylo možné tvářit se, že mezi námi není chemie.
Od tohoto bodu se tón básní mění.