Silueta

Jednou takhle z rána,
když neprostupná mlha stála.
V tomto bílém šeru,
zahlédl jsem siluetu.

Zahalená černým stínem,
obklopená neprostupným lesem.
Pohybujíce se svižným tempem,
popuzená nejasným činem.

Moje duše nenechává,
začala za ní pospíchat.
Už zdáli byla jasná postava,
kterou jsem chtěl vyslýchat.

Tvary překrásné líbezné ženy,
v mlžném oparu se zjevuje tiše.
Tvář skrytá, můj dech zadržený,
posouvám se o krok blíže.

Dáma stojí a s napětím pozoruje,
jaký hřích mé ruce spáchají.
Nedá mi to, co si představuje,
když v tichu její dech se tají.

Rty se střetávají v tichém žáru,
čas se ztrácí mezi námi.
Propleteni svými dlaněmi,
splýváme v jednom něžném tvaru.