Anotace: Báseň o vzdálenosti, která neodděluje, ale nutí cítit intenzivněji. O nocích na cizích místech, kde chybí jeden hlas a právě proto zní v hlavě nejsilněji.
Vždy poznám, když jsi osamělá,
tvůj hlas zní sladčeji, když mě chceš.
Je jasné, že to cítím zcela,
avšak dálka nám kazí společnou řeč.
Cítím se hůř, když spím
na cizím místě, bez tebe a sním,
že se jednoho dne probudím
a tvou okouzlující tvář uvidím.
Společně zase budeme dovádět,
a drobným pošťuchováním se smát.
Velmi rád se od tebe nechám svádět,
hlavně když si nepřestaneme hrát.
Najdeme cestu přes vzdálenost,
i když jsme teď každý v jiné poloze.
Řekněme to nahlas – tuhle šílenost,
zatímco oba vzhlížíme k diamantové obloze.
Potom už netřeba ničeho říkat,
jen mlčet a pozorovat stejná nebesa.
Při myšlence, že se budeme dotýkat,
naším hlubokým duším se radostně plesá.