Rubínová báseň

Báseň je krajina opilého mládí.

Ruměnec štěstí i listů odkvétání.

~

Báseň jsou slova, která vyslovím jen pro ni.

~

Ze srdce vytrhnu květ rubínový,

ať připomíná vše, co jsem ti chtěl říct.

~

Tam, kde není svět,

polykám pecky starých vět.

A stejně je v sobě dál klíčím zpět.

~

Na jazyku mám ještě pachuť krve

z granátových jablíček, když myslím na tebe.

Z každé kuličky, vypadne jedno tvoje přání.

~

Spadnou mi do dlaní, těžké jak kamení,

rozmačkaná zrníčka na patře.

~

Lepkavými prsty červením stůl.

Směješ se a říkáš tiše, že prý jsem dítě,

co pije bouřku z úst.

I když už dávno jsi jen příchuť vína,

dozníváš ve mně, věčně živa.

~

Chci víc než nejvíc,

milovat tě, žít

a z čistých kapek

tvých slz světlo pít.

~

Barvínkem lásky natáhnu přes tvé dny

svůj šál na šedé ráno, ať není tolik samo,

obarvím jeden lidský sen.

~

Malý jak hrnek, kde lžička cinká

a svolává nový den.

~

Možná nezměním planetu,

ale změním tvůj dnešní žal.

Ze srdce odejmu jeho tíhu.

~

Ráno šplhá po závěsu.

Dochvilný vstanu.

Než se smutek probudí,

předběhnu ho o pár chvil,

dřív, než mi hrudník prolomí.

~

V prázdných verších nikdy nerozkvetu.

~

Bez tebe nechci více číst.

Bez tečky, bez čárky

je samota jen holá věta.

~

Chci víc než nejvíc,

milovat tě, žít

a z čistých kapek

tvých slz světlo pít.

~

A když se ve mně rozlomíš,

chci víc než nejvíc —

milovat tě líp

a vrátit se k tobě blíž.

~

Chci míň než se sluší,

žádný zlatý klam,

žádného bolu odříkání.

Jen to, co v sobě tuším,

když zůstanu sám.

❦