Obratnice

Kreslím linii jara

a ruce mě zebou

a ještě se kouří z komína.

V trávě dožívá zima —

zaživa.

~

V oku se mihla švitorka

a v zobáčku nesla oblaka

a namodro plakala.

První sněženka čekala

v nehotovém ránu —

bílá.

~

Kreslím Tě do všech ročních dob,

do jara, léta, šera, zim.

Když láska mění krok,

já každou barvou procházím.

~

Bílá, nezralá, rezavá, ledová —

všude jsi byla.

Bílá, nezralá, rezavá, ledová —

volám tě, volám tě znova.

~

Kreslí linii léta

a prsty ji voní po slunci

a už se nekouří z komína.

Těžknou jadérka v ovoci

a přece v plné zralosti

rozpůlila ji láska —

nezralá.

~

Kreslím linii šera

a strom se ještě listí drží

a déšť mu z kůry hříchy smývá.

Mlha se o slzy otírá

víc než všechna pozdní slova.

Kdesi uvnitř pláče míza —

rezavá.

~

Kreslí linii zimy, nahá

a mráz se do ní zahryzává

a kostmi stoupá chlad.

Je znovu bílá, sama.

Před dveřmi prosba umrzla,

co celý život pod prsy klečela —

ledová.

~

A nesu Tě přes všechny roční doby,

přes žár i mráz, přes listí, sníh.

A i když čas obrušuje hrany,

jsi ve mně celá, ve mně procitáš.

~

Bílá, nezralá, rezavá, ledová —

všude jsi byla.

Bílá, nezralá, rezavá, ledová —

ve mně znovu ožíváš.

❦