Labuť

Pramínek slz teče mi po tváři,

ztratila jsem hvězdu, nebo je tu, ale už nezáří.

V modrých šatech jako jsou nebesa,

se proto vypravuji jak kouzelná víla do lesa.

Život ale není pohádka ani v něm nevládne magie

a my oba si říkáme, že i bez sebe máme si " carpe diem".

Snažím se proto trhám lesní plody,

a sedím tu a skládám rýmy u jezerní vody 

Najednou vidím labuť a jako by mi dávala vzkaz,

říká mi : "Děvecko, hlavně si sama sebe važ.

Jako já roztáhni křídla a buď volná, leť.

Žij momentem okamžiku, žij tím, co je teď"

A jak labuť odlítá a mavá mi,

začíná mi být zas dobře na Zemi.

Moc přírody je jediná, co je nadpřirozená i nám,

proto vyběhnu z lesa a bosa a volná se rozběhnu k pastvinám....