a přece jsi vypadl

ani to nebolelo
jen trochu slané místo na jazyku má lítost těla duše

a tak jsem zestárl

vzpomínce... dal bílé leporelo

držel tě
než přijal skončení

*

možná jsem se o tebe měl více starat

dokud jsi kousal to sladké sněžení v rozpouštění nálad ledových čokolád

bolel jsi mě
a já tě umlčoval že jiné cesty není a vyrvat tě ze sebe

já nedokázal

možná jsi měl kořeny hluboko v dětství
kde vznikají mléčné sny a naděje


už se ti nic neděje

na bílem porcelánu slzy staví neslyšnou zvonici

a já tě oplakávám
vždyť jsi
kousek mého těla které tě volá

kde jsi …


později si tě prohlédnu

jakým způsobem jsi držel a rostl svědectvím řeči
než nepokojný jazyk tě oddělil

jen malé lupnutí
asi jako když čas vytrhne si vlas

trochu se uleví
nebudeš se potácet a já budu hloupnout bez tebe